O nešťastné holčičce

3. března 2009 v 18:44 | myself |  stories

V jednom velkém, šerém pokoji sedí malá holčička. Sedí na velké posteli, která stojí uprostřed toho velkého, šerého pokoje. Je tam ticho. Vlastně, když se zaposloucháte, uslyšíte vzlyky. Ta malá holčička pláče. Ona vlastně ani není tak malá. Je jí 12 let. Bydlí v sídle svých rodičů. A jak už ste určitě všichni poznali, je nešťastná. Chcete vědět proč? Pojďme se jí zeptat.


Tu noc jsem ho poprvé potkala. Seděla jsem na posteli a plakala. Bylo mi 12 let. Byla jsem nešťastná. Neměla jsem pravou rodinu a moji přátelé - moment, žádné nemám. Moji rodiče patří do té vyšší střední třídy. Skoro každý večer jsou na nějaké akci. Jednou je to ples, podruhé charitativní akce, jindy zas firemní večírek. Pořád něco. Dnes je to 10. výročí od založení zdejšího pivovaru. Každej aspoň trochu společensky založenej tam nesměl chybět. Ani mí rodiče. Tu noc jsem byla opět sama. Našim na mě nezáleží. Prej se nehodí, aby tak mladé holky chodily na takovéhle akce. Ne. Nehodí se, abych tam chodila Já. Divím se, že mě ještě vůbec živí. Že mám tendle pokoj. Můj pokoj je totiž to jediné, na co si nemůžu stěžovat. To, jak byl zařízený, veliký a v jaké části domu se nacházel. V tomdle se naši opravdu vyznamenali. To je první a asi i poslední věc, kterou jim nemůžu zazlívat. Milovala jsem svůj pokoj. To o nich říct nemůžu. Chtěla jsem od tamtud za každou cenu vypadnout. A v tom sem uviděla stín, jak se pohybuje od mojí postele směrem ke dveřím. Byla už skoro půlnoc. Každé dítě mého věku by strachy zalezlo pod peřinu a až do rána se nepohnulo. Ale já se nebála. Zvedla jsem se a šla za ním. Stín zmizel ve vedlejším pokoji. Otevřela jsem dveře a rozsvítila jsem světla na chodbě. Nikde jsem však nikoho neviděla. Najednou se někdo rozesmál dětským smíchem. "Kdo seš?" zařvala jsem do chodby. Nic. Zase se ukázal stín. Šel dolů po schodech. Šla jsem za ním. Dole jsem zase musela rozsvítit. Stín nikde nebyl, ale bouchly dveře do kuchyně. Šla jsem tam. Otevřela jsem, rozsvítila a nahlédla do kuchyně. Tam stál uprostřed místnosti stůl a na něm seděla postava. Žulila se od ucha k uchu a ukusovala kus bábovky. "Kdo seš?" zeptala jsem se znovu. Tvor zamrkal, váhal, ale pak se pohnul a odpověděl, "Jsem Dudley. A kdo jseš ty?". Zaváhala jsem stejně jako předtím on. "Já jsem Ramona. Co tady děláš?" zeptala jsem se toho podivného stvoření. Byl zvláštní. O hlavu menší než já. Rozčepýřené vlasy na všechny strany. Pusu skoro od ucha k uchu. Měl takové malé a přesto strašně velké oči. Malé ručičky a nožičky a stejně působil tak velce. Krátké, skoro roztrhané červené tričko a krátké modré kalhoty s otrhanými nohavicemi. Zase zamrkal. "Už jsem se nemohl koukat na to, jak seš tu pořád sama a nešťastná. Přišel jsem tě rozveselit." Odpověděl Dudley. Pusu roztáhl do velkého úsměvu. Seskočil ze stolu, popadl mě za ruku a táhl mě pryč. "Kam mě to táhneš, Dudley?" zakřičela jsem na něj. "Pryč. Půjdeme si hrát někam, kde je zábava." Odpověděl. Dotáhl mě až ke dveřím od domu. Toho velkého, příšerného domu, kterému říkám domov. "Ale vždyť už je půlnoc. Venku je tma. Vlastně už bych měla spát. A …" nestihla jsem to doříct. "Teď určuju pravidla já. A já říkám, že si půjdeme hrát." Skočil mi do řeči. Už otvíral dveře a vedl mě do té tmy, zahalené v měsíčním světle. Víc už jsem se nevzpírala. Chtěla jsem si konečně užít trochu zábavy. Zbytek večera už si pamatuju jenom matně. Vím že jsem s Dudleym trávila hodně času.

Jednou jsme s Dudleym seděli na verandě a povídali si. Byli jsme tam jenom mi dva. Byl celkem teplý, slunečný den. "Jaká je tvoje nejoblíbenější barva, Rami?" zeptal se mě. "Nevím. Asi zelená." odpověděla jsem mu. "Proč zrovna zelená? Je tolik hezčích barev." vyzvídal. "Protože tvoje oči jsou zelené." odpověděla jsem mu s úsměvem. V tom se do okna vyklonila matka. "S kym si to tu zase povídáš Ramono?" začala na mě řvát matka. "Ona mě nevidí Rami." zašeptal Dudley. "No jistě. Zase sama se sebou. Padej do svého pokoje. A okamžitě." Poručila mi matka. A tak jsem šla. Nechápala jsem, jaktože nevidí Dudleyho, ale byla jsem ještě malá. Neřešila jsem to.
Jenže čím starší sem byla, tím častěji jsem utíkala. A tím častěji jsem byla mezi lidmi, kteří se mi posmívali, že si povídám sama se sebou. Nikdo, kromě mě Dudleyho neviděl.a mě to začalo pomalu docházet. Až mi to jednou došlo uplně. Dudley nebyl skutečný. Byl to pouhý výplod mojí fantazie. Toho dne jsme se hrozně pohádali a já jsem ve vzteku použila opravdu ošklivá slova, která ho urazila.

"Ale ty nejseš skutečný, Dudley." Řekla jsem. Zarazil se. "Jak to myslíš? Samozřejmě, že jsem skutečný." nechápal. "Ne, nejsi. Jsi jenom moje představivost. Chápeš? Ty neexistuješ. Nejsi. Nikdy si nebyl a nebudeš, rozumíš? Ty nejsi skutečný. Už si s tebou nebudu hrát. Nikdy, rozumíš? Nikdy." Už jsem na něj řvala. A tak se se slzami v očích otočil a odešel. Nerozloučil se, neohlédl se, nezamával. Prostě odešel. Pár dnů jsem ho volala. Omlouvala se, ale už se nikdy nevrátil. A tak jsem ztratila jediného nejlepšího přítele. Už zase sedím na posteli a brečím. Dnes je mi už 16 let. A já pořád doufám, že jednou zase uvidím stín, který se bude hýbat. Že se vrátí, protože už se nebude moct dívat na to, jak jsem nešťastná.


pozn. autora: je to trochu delší ale mohlo to bejt delší ;) ... jinak kdo neví tak Dudley se čte Dadli ... Ramona stejně. tak snad se vám to líbilo ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 100% Cocotte 100% Cocotte | Web | 4. března 2009 v 20:04 | Reagovat

Drsnýýýý.... Já chcu taky imaginárního kámoše... Ale dycky je vyprodanej :(

2 Ranya Ranya | Web | 19. dubna 2009 v 0:38 | Reagovat

Nádherná myšlenka... achjo, doufám, že kdyby to pokračovalo, vrátil by se... fakt hezky popsáno. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.