jak sme se potkali ... (část čtvrtá)

29. ledna 2009 v 16:10 | myself |  stories
myslím že přesně v momentu, kdy jsem zalila hrnečky horkou vodou, někdo zazvonil. jasně byl to on. kdo jiný? přivedl s sebou jeho okouzlující a velice mladou tetu. překvapilo mě, že jsou vůbec příbuzní, natož pak že je to jeho teta. dybych je potkala na ulici, řeknu že jsou pár. opravdu jsem nechápala, jak můžou věřit, že se o něj dobře postará. já bych jí tu důvěru nedala. ale jeho rodiče byli jiní. samozřejmě.

"Ahoj Veronico," pozdravil mě a sladce se na mě usmál. měla jsem co dělat aby se mi nepodlomily kolena. "Ahoj Miku." opětovala jsemjeho úsměv. bylo na něm vidět, že mě rád vidí. začala jsem jemně přimýšlet o tom,jestli náhodou to, že chce teta vidět mou babičku, nebyla jenom výmluva, aby mě mohl vidět. po chvíli jsem toho ale nechala, jak by mohl.

jeho teta se pozdravila s mou babičkou. já představila Mika babičce, Mike mě představil jeho tetě. bylo to krásné odpoledne. povídali jsme si. bylo to opravdu hodně zábavné. spadla mi brada když sem zjistila, že jeho tetě je už 33 let. usmáli se. oba. Mike i Lauren, tak se jmenovala, když viděli mojí rakci. Lauren si očividně byla vědoma své krásy a těšilo jí to.

už zapadalo slunce. byl to tak krásný pohled, ačkoli z okna domu mojí babičky to bylo jak ze starého filmu. jako fotografie, nebo obraz, který by si babička s radostí vystavila na zdi. Mike mě chytil za ruku. "pojď, chci ti něco ukázat." na tváři ten úsměv plný vzrušení. byl nadšený. a já taky. vytáh mě na zadní zahradu babiččina domu. ušli jsme pár kroků a pak natáhl ruku a ukazoval před sebe. "podívej" zašeptal mi do ucha.

nemohla jsem mluvit, jak jsem byla ohromená. nic takového jsem u nás ve Forks nikdy neviděla. "to je nádhera, Mikeu. já ... nic takového jsem ještě nikdy neviděla." podívala jsem se mu do očí. usmívala jsem se a byla šťastná. on vypadal dost spokojeně. "myslel jsem že holka jako ty si je zvyklá na tendle pohled." šibalsky se usmál. "No víš, ve Forks skoro nesvítí slunce, skoro pořád tam prší nebo je pod mrakem. nemáš možnost vidět západ slunce. děkuju že jsi mě sem vzal. je to opravdu krása." Usmál se.

stáli jsme tam snad celou věčnost. nebo aspoň mě to tak přišlo. "Mikeu? je čas jít. máme ještě nějakou práci vzpomínáš?" ozvalo se od domu. Volala na něj Lauren. musel už jít. byla jsem trochu smutná, ale nedala to na sobě dát znát. on jo. " to je ale smůla. už musím jít. uvidíme se zítra?" posmutněl. "jasně." usmála jsem se. snažila jsem se na něm zase vykouzlit ten krásný úsměv. povedlo se. usmál se " fajn. zavolám ti ano?" kývla jsem. políbil mě na čelo. pak se mi podíval do očí " tak zatím Veronico." usmál se.

šla jsem pomalu za ním. u domu jsem se rozloučila s Lauren. "zatím Mikeu." odpověděla a zamávala mu. usmál se. skoro se mi podlomily kolena. večer se mi zdálo o tom krásném výhledu na západ slunce. jak jsme tam stáli, drželi se za ruce a koukali na to třpitící se, oranžovo, růžovo žluté zářivé nebe. na tu chvíli, kdyjsem se cítila šťastně. jako už dlouho ne.

pokračování příště ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.